Datová linie
1921 založení „hřbitovního presbyterstva“
29. 6. 1923 koupě pozemku na hřbitov
10. 9. 1923 posvěcení úhelného kamene
1. 6. 1924 posvěcení kostela
23.2. 1942 odvlečení zvonů Němci
24. 6. 1950 založení sboru
1951 část sborovníků se oddělila a vstoupila do sboru Církve bratrské
1. 4. 1951 nový zvon, nové varhany, nová střecha
1955 první konfirmace
1957 předělání pitevní místnosti v sakristii
1961 nová kazatelna
Od 2. 11.1969 stojí vedle kostela sborový dům. Podle komunisty vedené stavební komise nesměl být součástí kostela, a nesměl zahrnovat byt pro pastora.
1971 nové hodiny na věži
1987 nové elektrofonické varhany
1988 nové ozvučení kostal
1993 rozdělení sboru na SCEAV a LECAV
8. 10. 1995 první bohoslužby v kostele po rozdělení sboru
1996 oficiální vznik LECAV
1996 volba prvního pastora
1997 zavedení plynového topení
2000 nové hlavní schodiště do kostela chodníky kolem něj
2002 zahájení přestavby sborového domu
Zvony
V době okupace Němci v některých evangelických sborech zabavili zvony ve prospěch německého průmyslu. Z kostela v Hrádku byly zabaveny všechny tři. Stalo se tak dne 23. 2. 1942. Zvony byly odvlečeny na vlakové nádraží v Návsí, na což předseda tehdejší hřbitovní obce v Hrádku p. Pavel Klus obdržel potvrzení o odevzdání zvonu od Reichsstelle für Metalle i. A. Kreisbandwerkschaft in Teschen „Endgultige Empfangsscheinigung“ ze dne 7. 4. 1942 Lfd. Nr. 176-178, podepsaný: Fulda.
Sbor v Hrádku vznikl až v roce 1950. Předtím obec Hrádek byla součástí sboru v Návsí. V Hrádku fungovala pouze hřbitovní obec, neboť zde byla postavena hřbitovní kaple v r. 1924 a kolem ní byl zřízen hřbitov.
Zvony byly červenou barvou zevně i vnitřně označeny čísly:
největší zvon: 176, střední: 177, a malý: 178.
Na největším zvonu byl nápis: „Chwała na wysokościach Bogu a na ziemi pokój, w ludziach dobre upodobanie. Łuk. 2.
A na druhé straně: Dzwon zakupiony od Jana Nikodema z Ameryki. Adam i Zuzanna Nikodem, ojcowie jego. Fudit Richardus Herold, Comutoviensis. (Chomutov).
Velikost zvonu: 75 cm. Váha: 240 kg. ladění: tón D.
Na středním zvonu byl nápis: „Albowiem nie mamy tutaj miasta stałego, ale onego przyszłego szukamy. Górne Jeruzalem, dom Ojca naszego, dosyć tam mieszkania jest dla nas każdego, tam też wszyscy wierni ufamy, że się spotkamy.“
A na druhé straně: Ew. gminie cmentarnej Gródek dzieci Adama i Zuzanny z Hudzieczków, Nikodemowie. Rok Pański 1924. Fudit Richardus Herold, Comutoviensis.
Velikost zvonu: 66 cm, váha: 170 kg, ladění tón E.
Na malém zvonu byl nápis: „Panie wysłuchaj modlitwę naszą a wołanie niechaj przyjdzie do Ciebie. Ps. 102. Na drué straně: Zakupili gminie cmentarnej w Gródku kolejowcy: Adam Zuzanna Klus, Jerzy Ewa Niedoba. Fudit Richardus Herold, Comutoviensis.
Velikost: 60 cm. Váha: 130 kg. Ladění: tón fis.
Zvony byly zakoupeny v roce 1923. Hlášení za účelem vrácení zvonů bylo podáno dne 30. 4. 1942 „an das Ewangelische Konsistorium in Breslau d.d.H. Superintendenten in Teschen i. Wege des Ewangel. Pfarramtes in Jablunkau. Doposud žádný zvon nebyl vrácen.
Podle odhadu zvonařské dílny p. Marie Dytrychové-Tomanové z Brodku u Přerova, současná cena zvonů těchto rozměrů (dle cen z r. 2001) je tato:
Velký zvon: 157 680
střední zvon: 111 690
malý: 85 410
Celkem: 254 780 Kč.
Cena v korunách zahrnuje: nápisy a výzdobu zvonu, kolaudaci, nové srdce včetně zavěšení a 22% DPH.
Zajímavosti z dějin
Den co den, ráno co ráno se údolím Hrádku i po jeho stráních nese hlas zvonu z místního kostela. Jeho věž ční k obloze již celých 80 let.
Psal se rok 1924 den 1. června, když se věřící z Hrádku a okolí sešli, aby posvětili právě postavený kostel. Nebyl velký, proto se mu říkalo hřbitovní kaple. Současně byl posvěcen i hřbitov. Na jaře r. 1924 byla dokončena poslední práce – omítání, za pomoci ks. Józefa Folwartschnego z Orlové. Pán Bůh seslal nesmírné požehnání, protože vše proběhlo za velmi krátký čas, a to pouhých 11 měsíců. Již fungující „prezbiterstwo cmentarne“ (založené v r. 1921) se dohodlo o koupi pozemku na hřbitov o výměru 1500 m2 za 2 800 K, a to se stalo 29. 6. 1923. Stavba kaple začala posvěcením úhelného kamene dne 10. 9. 1923.
Na tento účel přispěl finančními dary hlavně Jan Nikodem z Ameriky – syn Adama Nikodema čp. 28, a to celkovou částkou 38 370 K. Celkové výdaje na stavbu spolu s výdají na pozemek činily 73 361 K. Zůstal dluh 18 255 K.
V kostele se konaly pohřby a každý rok 1. červnovou neděli probíhala slavnost posvěcení.
Z kostelní věže tehdy zněly hlasy 3 zvonů, dva z nich zakoupil p. Nikodem z Ameriky, ten třetí věnovali manželé Klusovi a Niedobovi. Zvony zněly v tónech D, E, Fis a byly různé velikosti: 240, 170 a 130 kg. Během války však byly dne 23. 2. 1942 odvlečeny na stanici v Jablunkově. Pan Klus pouze obdržel potvrzení o jejich odevzdání do německého kovozávodu ze dne 7. 4. 1942. Ještě v dubnu toho roku bylo podáno hlášení za účelem vrácení zvonů, ale to nikdy nebylo splněno.
Věřící usilovali o nové 3 zvony, ale marně. Od 1. 4. 1951 až dodnes visí ve věži zvon jeden. Nejdřív ovládán ručně pomocí provazu, nyní již s elektrickým pohonem.
V roce 1950 hrádecký kostel prožil důležitou událost: dne 24. června byl založen samostatný evangelický a.v. sbor v Hrádku. Od tohoto dne každou neděli se setkávají lidé uvnitř kostelíka ke společným bohoslužbám, aby zde chválili Pána Boha.
Sborovníci vroucně toužili po rozšíření kostela v zadních prostorách, o sborový sál, WC, kancelář.
Ti nejodvážnější snili i o bytu pro pastora, ale nebylo možné zakoupit parcelu.
V r. 1951 zakoupil sbor nové varhany a pokryl novou krytinou již poničenou střechu věže. I cesta ke kostelu nabyla nové tváře, byla vysypána štěrkem. Každý rok pracovití sborovníci něco měnili na svém kostele tak, aby byl co nejpraktičtěji využitelný, útulný a krásný. V r.1956 i 1957 žádali od městského národního výboru pitevní místnost do svého vlastnictví. Ta se nacházela v prostorách kostela, s pitevním stolem, nástrojí a dokumentací. Místnost měla samostatný vchod a okno z levé strany. Postupně byla přestavěna v sakristii, protože nebyla dovolena přístavba kostela. V r. 1962 byla dodána do kostela nová kazatelna. Ta původní stála vpravo od oltáře, tu novou umístili vlevo, za ní však bylo okno. Z praktických důvodu se muselo zazdít. Dodnes si můžeme všimnout jeho obrysu. Rok 1964 se znovu zapsal jako rok pracovní. Kostelík zazářil novou omítkou a nástřikem, taky zcela novým pozinkovaným plechem na celé ploše střechy, místo staré střešní krytiny.
Po osmnácti letech usilování získali v r. 1968 sborovníci povolení ke stavbě sborového domu. Nesměl být ale součástí kostela a nesměl zahrnovat byt pro pastora. Od 2. listopadu 1969 stojí vedle kostela sborový dům.
A co se ještě změnilo? V dalších letech se vpravo od oltáře místo normálního okna zřídily druhé dveře a nad nimi kulaté okno s malbou Lutherovy růže. Provedlo se vnitřní obložení stěn, výměna obrazu v oltáři a jeho osvětlení, nad kazatelnou se objevily krásně vyřezávané tabule s desaterem Božích přikázání a holubice. Později se zakoupily elektronické varhany, kostel se začal vyhřívat plynem místo elektrickými akumulačními kamnami a po stranách byly umístěny malé reprobedny k dvěma mikrofónům. V létech nám již blízkých se provedla celková rekonstrukce vstupního schodiště a okolí kostela prohlédlo novými chodníky ze zámkové dlažby.
Myslíte, že je toho ještě málo? Že máte další nápady pro příjemnou změnu a k tomu ochotné ruce k práci? Jen s chutí do toho, vždyť tento kostel, i když 80 let starý, je stále pro všechny, kdo chtějí trávit společné chvíle v Boží blízkosti! A byla by škoda, kdyby začal vypadat opuštěně, prázdně, zanedbaně a hlavně jako by již neměl své místo v době třetího tisíciletí, plného spěchu a materialismu. Vždyť naši předkové věděli, kde ho postavit, aby byl viděn téměř ze všech míst naší vesničky – Hrádek, a tak nikdy nezapomenut!
Zdeňka Adámková
Významné hrádecké osobnosti Slezské církve evangelické a.v.
Obec Hrádek, ač patřila k typickým evangelickým obcím, neměla (vzhledem ke své velikosti) po staletí svůj sbor. Přesto se tady narodilo několik osobností z řad evangelíků, které svým významem překročily hranice obce a zapsaly se do historie Těšínského Slezska.
Na prvním místě se sluší jmenovat rodinu Pavla Nikodema a Anny (rozené Byrtkové) č.p. 40, jejichž tři synové Pavel, Pavel a Jiří obohatili každý svým způsobem tehdejší společnost.
Pavel Nikodem (1878-1954) pastor, publicista, vězeň koncentračních táborů se narodil 10 března 1878 v Hrádku. W letech 1902-1906 studoval právo a teologii na univerzitě ve Vídni. Po ukončení studia byl povolán do Ustroně jako vikář. V roce 1909 byl vybrán na úřad pastora, ve kterém zůstal až do smrti. Byl spoluautorem známého Memoranda pastorů slezských, zahrnující protest proti germanizaci polského obyvatelstva a evangelického vyznání v Těšínském Slezsku. Během I. světové války se staral o uprchlíky. V nezávislém Polsku byl spoluzakladatelem Spolku duchovních evangelické církve a jeho dlouholetým předsedou.
V letech 1927-1928 se stal předsedou sdružení polské evangelické mládeže. V roce 1928 postavil Dům mládeže v Ustroni, dům důchodců pro pastory ve Wiśle a také sirotčinec v Ustroni. Publikoval spoustu článků, úvah a kázání.
Dne 19. května 1937 byl zvolen doživotním seniorem slezské diecéze Evangelické církve a.v. v Polsku.
Začátkem II. světové války byl zatčen Gestapem a odvlečen do koncentračních táborů Dachau a Gusen, jejichž útrapy se mu podařilo přežít. Věnoval se také zahrádkářství a sadovnictví.
Jerzy Nikodem (1885-1945)
O Jerzym Nikodemie mówiło się na ogół bardzo długo we wsi nie tylko jako o pisarzu i poecie, potem prawniku, ale również jako o polskim działaczu narodowym. Pamiętano, że był jednym z pierwszych, który na łamach „Zarania Śląskiego“ opublikował fragment dramatu o Ondraszku, którego pokazał nie jako przestępcę i zbrodniarza, lecz bohatera ludowego, stosującego w obronie ludu metody zbójeckie.
Niegdyś starsi ludzie w Gródku pamiętali jeszcze, że Jerzy uczył się w cieszyńskim gimnazjum, studiował prawo w Wiedniu, ale przede wszystkim działał w akademickich stowarzyszeniach „Ogniwo“ i „Znicz“.
Wyrastał na przywódcę społecznego w polskim ruchu politycznym, zwłaszcza wśród młodzieży. Występował na wiecach i zgromadzeniach plebiscytowych. Publikował wiersze i artykuły w prasie o jednoznacznym patriotycznym obliczu, jak np. w „Głosie Ludu Śląskiego“ czy „Dzienniku Cieszyńskim“. Identyfikował się z inteligencją, jej świadomością narodową i kulturą polską. Dlatego też po podziale Śląska Cieszyńskiego musiał opuścić rodzinne strony.
Zanim jako prawnik podjął pracę urzędnika skarbowego w Poznaniu, w 1927 r. opracował i wydał książkę zawierającą ustawy o państwowym podatku przemysłowym wraz z rozporządzeniami wykonawczymi, okólnikami Ministerstwa Skarbu, wyrokami Najwyższego Trybunału Administracyjnego i objaśnieniami do tych podatkowych ustaw.
Nade wszystko jednak wciąż działał społecznie, m. in. w Polskim Związku Zachodnim i Klubie Oficerów Rezerwy. To za tę działalność okupant niemiecki aresztował go i osadził w obozie koncentracyjnym w Dachau, gdzie Jerzy Nikodem oddał życie za ideały, którym służył. Stało się tak na początku 1945 r., nieomal w przeddzień wyzwolenia.
Paweł Nikodem (II.)(1892-1982)
Paweł drugi urodził się w roku 1892. (Kiedyś często zdarzało się, że w podgórskich rodzinach nadawano chłopcom te same imiona). Studiował na uniwersytetach w Krakowie i Warszawie.
Po zakończeniu pierwszej wojny światowej wyjechał do Ameryki Południowej, gdzie przez sześć lat (1920-1926) pełnił obowiązki zastępcy konsula Rzeczypospolitej Polski w Kurytybie. Rozwinął niezwykle ożywioną działalność organizatorską wśród polskiej emigracji. Tworzył polskie osady i kolonie mieszkalne, szkoły i stowarzyszenia, wydawnictwa. Znany jest jego znaczący wkład w rozwój „Gazety Polskiej w Brazylii“, która – założona w 1892 r. – była najstarszym polskim pismem w Ameryce Południowej.
W 1938 r. rząd dyktatora Getúlio Yergasa przeprowadził tzw. nacjonalizację kultury w Brazylii, wydając ustawę znoszącą obcojęzyczne, a więc i polskie, szkolnictwo, prasę oraz ogólnonarodowe stowarzyszenia społeczno-kulturalne. Był to śmiertelny cios wymierzony w życie narodowe Polonii. Wszystko, co zbudowane zostało wieloletnim wysiłkiem, stopniowo rozlatywało się w gruzy.
W 1941 r. padła także „Gazeta Polska w Brazylii“. Państwa polskiego nie było wówczas na mapie świata, mimo to, a może właśnie dlatego, na początku wojennych lat Paweł Nikodem rozpoczął zbiórkę darów i finansów, sprzedał maszyny drukarskie i przekazał sporą sumę na czyn zbrojny o odrodzenie Ojczyzny. Fundusze te jednak nigdy nie trafiły na przeznaczony cel, bo ponoć „gdzieś się zapodziały“.
Ofiarodawca żył biednie. Jego domek w Mina de Quro był skromniutki, sześć na sześć metrów, wsparty na ośmiu filarach z cegły, wypełnionych heblowanymi deskami, pokryty dachówką. W czołowej ścianie wąskie drzwi i jedno maciupeńkie okno. Wewnątrz piec oblepiony gliną z żelazną płytą, na niej kilka garnków i pustych, blaszanych puszek po konserwach, w kącie wiadro z wodą. Było jeszcze żelazne łóżko, nakryte ciemnym kocem, pod oknem stół, na nim lampa. Sam gospodarz chodził w wełnianym swetrze i struksowych, sfatygowanych spodniach. Miał kształtną głowę o wysokim czole, wyraziste rysy twarzy, oczy patrzące z sympatią spoza binokli, bystre, osobliwe oczy intelektualisty, rzadko wykazujące dostateczne poczucie rzeczywistości. Tak wspominał Pawła pewien dziennikarz, który odwiedził go w latach sześćdziesiątych.
Po wojnie Paweł Nikodem nie miał nawet emerytury. Hodował pszczoły i żył ze sprzedaży miodu. Jego artykuły, przeważnie o osadnictwie i życiu emigrantów, można było przeczytać na łamach „Dziennika Zachodniego“ i „Nowin Opolskich“.
W latach siedemdziesiątych został wreszcie zaproszony do kraju – m.in. po to, aby wysondowano jego opinię o możliwości wznowienia „Gazety Polskiej w Brazylii“. Sterany trudami życia, ponad osiemdziesięcioletni działacz polonijny nie miał już sił ani warunków, aby podjąć się tego zadania. W kilku skrzyniach przywiózł do Polski cały swój dorobek wydawniczy z nadzieją, że tu nie zostanie zmarnowany. Przy okazji odwiedził rodzinę na Zaolziu. Wkrótce potem zmarł i został pochowany w Campo Largo Parana.
V roce 1923 byl v Hrádku založen evangelický hřbitov a kaple. Předcházelo tomu vytvoření tzv. „Prezbiterstwa cmentarnego“ v roce 1921. Tento počin lze charakterizovat jako první krok na cestě k samostatnému zboru. Presbyterstvo cmentarne založilo 10 mužů, otců početných rodin: Jan Mlynek č.p. 100, Adam Kluz č.p. 2, Adam Kluz č.p. 109, Pavel Kluz č.p. 37, Jan Fizek č.p. 35, Jan Pilch č.p. 99, Jan Szmek č.p. 40, Adam Heczko č.p. 27, Jiří Mlynek č.p. 39 a Pavel Heczko č.p. 77.
foto zde
O čtyřech z nich (na fotografiích) lze s kronik vyčíst více informací: Jan Mlynek byl nejvýraznější představitel hrádecké samosprávy vůbec, fojtoval v Hrádku více než 22 let, Jiří Mlynek byl fojtem v době vzniku kaple a hřbitova, Adam Kluz zvaný Majsterek, obětavý dlouholetý pracovník sboru (člen presbyterstva ve funkci pokladníka 12 let) a nakonec vlivná osobnost Pavel Heczko, který byl ředitelem polské školy.
Přestavba hlavního schodiště kostela
Již mnoho let si ztěžovali zejména starší členové sboru na špatný stav hlavního schodiště před kostelem. Schodiště bylo přede vším velmi strmé, schody byly úzké a každý trochu jinak vysoký. V zimě byly kluzké. Zub času začal schodiště „odlepovat“ od stěny kostela. Před několika léty tehdejší starosta obce Hrádek Ing. Jan Kawulok najal arch. Ing. Miloslava Křupku, aby zpracoval projekt. Investorem měl být Obecní úřad Hrádek, farní sbor se měl na rekonstrukci podílet. Byla to pro náš sbor výhodná nabídka. Projekt předpokládal rozebrání stávajícího schodiště, provedení nového betónového lože a zpětné položení původních kamenů z místních bývalých hrádeckých kamenolomů. Jednalo se zachování autenticity a sladění schodiště s coklem kostela. Na nové schodiště bylo třeba více kamenů a také hrozilo nebezpečí poškození stávajících kamenů při rozebírání starého schodiště. Hledalo se možnosti získat nový hrádecký kámen. To se ukázalo vlastně jako nemožné. Proto se přestavba schodiště odkládala na neurčito. Někteří už navrhovali udělat schodiště pouze betónové, nebo z terasa. Tím by velmi utrpělo estetické hledisko. Nakonec jsme se rozhodli pro nový kámen z kamenolomu v Řece. Cena kamene byla závratná, nicméně po uvážení a po rozdělení na rovnou polovinu s Luterskou církví evang. byla pro nás nakonec přijatelná. Pastor zajistil kameníka Bohuslava Ličku z Vidnavy, který předtím pokládal kamennou dlažbu před kostelem v Třanovicích. Kameník nám udělal cenu 130.000,- Kč pouze kamenný obklad včetně prací a dopravy. Betónové podloží jsme si museli udělat sami. Přestavba nabyla konkrétních rozměrů. S kameníkem byla na podzim 1999 sepsána smlouva, kterou jistil JuMgr. Bogdan Hajduk. Zároveň byla zaplacena záloha. V únoru 2000 byl dovezen kámen a složen u kurátora Jana Turoně. V březnu 2000 se konala první brigáda. Byly sťaty dvě lípy před kostelem, které jednak clonily ve výhledu na kostel, jejich listí padalo na hroby a lidé si na to stěžovali, ale hlavně svými kořeny narušovaly dlažbu před kostelem. Dále bylo pokáceno osm přestárlých tůjí, které rovněž bránily při budoucí rekonstrukce chodníku na hřbitově. Brigády se zůčastnili:
Přibližně v tetéž době probíhala brigáda v lese pod Dziołem u sestry Bronislavy Cieślarové, která darovala pro přestvbu Dva vzrostlé smrky. Brigády se zůčastnili p. Juroszek, p. Karel Turoň, p. Walek, p. Jan Turoň, a p. Adam Turoň. Stromy byly dopraveny p. Walkem do p. Stroky na katr p. Adama Turoně, který je tam pořezal na fošny. P. Walek je pak přivezl a složil na hromadu u kostela.
50-lecie zboru w Gródku
Zanim powstał zbór w Nawsiu (r.1791), należeli gródeccy ewangelicy do zboru w Bystrzycy (zał. w r. 1782). Dopiero po 159-ciu latach, dnia 24. 6. 1950 r. założyli swój samodzielny zbór w Gródku. Pierwsze nabożeństwo odbyło się 6. sierpnia 1950 r. Prośbę o nowy zbór podpisało 428 dorosłych osób i 227 dzieci. Do końca roku 1950 zbór liczył już 850 dusz.
Administratorami zboru byli:
od 24.6 1950 do 3. 1954 Ks. Karol Krzywoń
3. 1954 – 1.11.1960 Ks. Jerzy Czyż
1. 11. 1960 – 31. 3. 1961 Ks. Sen. Józef Fukała
31. 3. 1961 – 1. 10. 1977 Ks. Gustaw Szurman
1. 10. 1977 – 1. 4. 1983 Ks. Sen. Leopold Pavlas
1. 4. 1983 – 15. 7. 1986 Ks. Sen. Bogusław Kokotek
15. 7. 1986 – 1. 11. 1987 Ks. Anna Bystrzycka
1. 11. 1987 – 1. 11. 1993 Ks. Zuzanna Szpakowa
1. 11. 1993 – Ks. Erich Bocek, instalowany dnia 2. 6. 1996 na pierwszego pastora zboru.
Kuratorami zboru byli:
wrzesień 1950 – 1962 Nikodem Jerzy nr. 28
grudzień 1962 – 1975 Czudek Jan nr. 156
kwiecień 1975 – 1987 Fizek Paweł nr. 35
marzec 1987 Turoń Jan nr. 343
Organiści:
1. Jerzy Konderla z Bystrzycy
2. Helena Wałachowa, którą od 1964 r. do 1993 r.
zastępował jej brat Jan Turoń nr. 377
Dyrygenci:
1. Władysław Młynek z Gródku nr. 65, który prowadził próby młodzieżowego chóru kościelnego. Po odejściu do służby wojskowej od jesieni 1951 r. do końca r. 1951 prowadził chór p. Klus nr. 58, po nim od r. 1956 p. Czudek i od r. 1961 p. Ludwik Sztwiertnia z Bystrzycy. Trzeba dodać, że to był chór polskojęzyczny. Czeski zgromadzał się w Nawsiu. Przy okazji poświęcenia domu zborowego w r. 1968 powstał nowy, samodzielny, wspólny polsko-czeski chór. Od r. 1970 prowadził go p. Niedoba z Nawsia razem z p. Heleną Wałach. Od r. 1971 chór prowadzi do dzisiaj pani. H. Wałach.
Szkółka Niedzielna:
Ponieważ na początku zbór nie posiadał żadnych pomieszczeń oprócz kaplicy, szkółki niedzielnej nie było. W r. 1955 lekcje dla dzieci odbywały się tylko latem w kaplicy. Czeską prowadziła żona Ks. Sen. Pavlasa – p. Marta Pavlasowa z Nawsia. Polską prowadziła p. Kaletowa Anna nr. 140. W r. 1957 pomagała p. Pavlasowej p. Helena Sikorowa z Nawsia.
W r. 1961 prowadził szkólkę p. Franciszek Carbol z Nydku. Obie szkółki polska i czeska odbywały się po nabożeństwach w kaplicy. (W kaplicy, ponieważ dopiero w latach sześćdziesiątych została była kaplica cmentrana przebudowana na dzisiejszy kościółek.)
Od r. 1964 odbywała się szkółka w czasie nabożeństwa. Od 7. 9. 1965 r. uczyła czeską szkółkę p. Zuzanna Czudkowa nr. 254, polską p. Zuzanna Turoń res. jej córka Helena Wałach. Od r. 1971 pomagały uczyć w czeskiej szkółce Ewa Czudek i Anna Niedoba nr. 225.
Od r. 1983 była tylko polska szkółka, prowadzona przez Helenę Wałach. Dopiero w r. 1986 założyła czes. szkółkę Ks. Anna Bystrzycka, która również zaczęła prowadzić i polską grupkę. Dalszymi uczącymi byli lub są do dzisiaj: Ewa Fizkowa, Piotr Turoń, Denisa Pezdowa, Renáta Turoňowa, Zdeňka Turoňowa, Monika Turoniowa Monika Sikorowa, Daniela i Renata Ferencówny, Darina Sekerkowa i Alena Konderlowa.
Prezbiterzy:
Uroczyste ślubowanie pierwszego prezbiterstwa odbyło się w niedzielę dnia 29.10. 1950 r.
Oto skład pierwszego prezbiterstwa:
1. Jerzy Nikodem nr. 28 – kurator
2. Jan Młynek nr. 65 – zastępca
3. Adam Kluz nr. 2 – skarbnik
4. Adam Kluz nr. 148
5. Jan Heczko nr. 121 sekretarz prezbiterstwa
6. Ewa Wałach nr. 178 – zastępca skarbnika.
Zanim zostało wybrane pierwsze prezbiterstwo, w nowo powstałym zborze działało tzw. prezbiterstwo cmentarne, w skład którego wchodzili: Jan Młynek nr. 100, Kluz Adam nr. 2, Kluz Adam nr. 109, Kluz Paweł nr. 37, Pilch Jan nr. 99, Szmek Jan nr. 40, Heczko Adam nr. 27, Młynek Jerzy nr. 39, Heczko Paweł nr. 77.
Konfirmanci:
Do r. 1955 byli grodeccy konfirmanci konfirmowani w Nawsiu. W r. 1951 liczba konfirmantów wynosiła 11 konf., w 1952 r. – 15 konf.
1953 – 9 konf.
1954 – 15 konf.
Pierwsza konfirmacja w Gródku odbyła się 12. 6. 1955 r. Konfirmowanych było wtedy 11 polskich konfirmantów. 9 czeskich konfirmantów było konfirmowanych w Nawsiu.
Sytuacja w zborze znaczne uległa poprawie po wybudowaniu domu zborowego, którego poświęcenie odbyło się 2. 11. 1969 r. W nim odbywają się szkółki, próby chóru i wiele dalszych zebrań. Dzięki Bogu, życie zborowe zmienia się, więc dzisiaj już okazuje się w wielu wypadkach dom zborowy za mały. Jeśli Pan da, ruszy przebudowa domu.
